Verze z 31. 8. 2011, 08:34

Zdrojový kód

%\wikiskriptum{02KVAN}
 
\section{Částice v~elektromagnetickém poli. Spin}
 
Doposud jsme se zabývali \qv ě mechanickým popisem \cc e v~poli konzervativních sil. Jinými slovy předpokládali jsme, že
hamiltonián je tvaru
\[ \hat H = -\frac{\hbar^2}{2M}\Delta+\hat V(\vex). \]
Ne všechny síly však jsou konzervativní. Důležitým případem je Lorentzova síla
\begin{equation}
  \vec{F} = \vec{F}(\vex,\vec v,t)=e[\vec E(\vex,t)+\vec v \times \vec{B}(\vex,t)],
\end{equation}
která působí na nabitou částici v~\emk ém poli $\{\vec{E}(\vex,t),\vec{B}(\vex,t)\}$. Tato síla není konzervativní. Na druhé 
straně, z~kursu teoretické fyziky (viz např.~\cite[U2.1]{sto:tf}), víme, že je ji možno vyjádřit pomocí zobecněného potenciálu
\[ U(\vex,\vec{v},t)=e[\phi(\vex,t)-\vec v\cdot\vec A(\vex,t)] , \]
kde $\phi$ a $\vec A$ jsou \emk é potenciály, tzn.
\begin{equation}
  \vec{E} = -\grad\phi - \frac{\partial\vec{A}}{\partial t}, \qquad \vec{B} = \rot\vec{A}.
\end{equation}
Pohyb klasické \cc e v~\emk ém poli je možno popsat pohybovými \rc emi v~Hamiltonově formulaci s~Hamiltonovou \fc í
\begin{equation}
  H(\vex, \vec{p},t) = \frac{1}{2M}[\vec{p} - e \vec{A}(\vex,t)]^2 + e\phi(\vex,t).
\end{equation}
\emph{Hamiltonián \qv ě \mi cké \cc e v~\emk ém poli} je pak možno odvodit z~principu korespondence
\begin{equation}
  \hat{H} = \frac{1}{2M}[-i\hbar\vec{\nabla} - e\hat{\vec{A}}(\vex,t)] \cdot [-i\hbar\vec{\nabla} - e\hat{\vec{A}}(\vex,t)] + e\hat{\phi}(\vex,t)
  \ll{hem}
\end{equation}
a snadnými úpravami je možno jej přepsat na tvar
\begin{equation}
  \hat{H} 
    = -\frac{\hbar^2}{2M}\Delta +\frac{i\hbar e}{M}\hat{\vec{A}}(\vex,t) \cdot \vec{\nabla}
    + \frac{i\hbar e}{2M}\div\hat{\vec{A}}(\vex,t)
    +  \frac{e^2}{2M} \hat{\vec{A}}(\vex,t) \cdot \hat{\vec{A}}(\vex,t)
    + e\hat{\phi}(\vex,t).
  \ll{hem2}
\end{equation}
 
Poznamenejme zde, že v~tomto případě princip korespondence neurčuje hamiltonián jednoznačně, neboť operátory $\hat{P}_j$ a $\hat{A}_j$ 
vyskytující se v~prvním členu pravé strany \rf{hem} nekomutují. Znamená to, že hamiltonián \rf{hem} odpovídá jistému výběru uspořádání 
těchto nekomutujících oprátorů plynoucímu v~tomto případě z~požadavku samosdruženosti. Jiné výběry uspořádání by se lišily faktorem 
stojícím před členem $\div\hat{\vec{A}}(\vex,t)$. Pro případ homogenních polí, který budeme v~dalším uvažovat tento člen vymizí.
 
\bc
  Ukažte, že požadavek samosdruženosti neurčuje uspořádání operátoru odpovídajímu klasické pozorovatelné $p x^2$, kde $p$ a $x$ 
  jsou hybnost a souřadnice jednorozměrného systému.
\ec
 
 
 
 
 
\subsection{Částice v~homogenním magnetickém poli}
Budeme se zabývat případem \qv é \cc e v~homogenním časově nezávislém magnetickém poli $\vec{B}(\vex,t) = \vec{B}$.
 
Vektorový potenciál lze v~tomto případě zvolit $\vec{A}(\vex)=\half \vec{B} \times \vex$ a odpovídající hamiltonián lze zapsat 
způsobem
\begin{equation}
  \hat{H} 
    = -\frac{\hbar^2}{2M}\Delta - \frac{e}{2M} \vec{B} \cdot \hat{\vec{L}}
    + \frac{e^2}{8M} (\vec{B} \times \hat{\vex})^2 + e\hat{\phi}(\vex),
  \ll{hhommag}
\end{equation}
kde $\hat{\vec{L}}$ je operátor momentu hybnosti.
 
Pro střední hodnoty souřadnice a momentu hybnosti charakteristické pro atomy a nikoliv extrémně silná magnetická pole je příspěvek 
od třetího členu zanedbatelný, takže hamiltonián lze psát způsobem
\begin{equation}
  \hat{H} = \hat{H}_0 - \hat{\vec{\mu}}_{\mathrm{orb}} \cdot \vec{B},
\end{equation}
kde $\hat{H}_0$ je hamiltonián \cc e bez vlivu magnetického pole (pouze v~poli konzervativních sil, což je problém který jsme studovali 
doposud) a
\begin{equation}
  \hat{\vec{\mu}}_{\mathrm{orb}} = \frac{e}{2M}\hat{\vec{L}}
  \ll{orbmgm}
\end{equation}
je \emph{operátor magnetického momentu \cc e} související s~jejím orbitálním pohybem.
 
Je-li potenciál $V(\vex)=e\phi(\vex)$ v~$\hat{H}_0$ sféricky symetrický, což je například potenciál coulombického pole jádra atomu, pak 
lze nalézt vlastní funkce $\psi_{E,l,m}$ hamiltoniánu $\hat{H}_0$, které jsou současně vlastními \fc emi momentu hybnosti (viz 
\ref{ssec:csympot})
\begin{align}
  \hat{H}_0 \psi_{E,l,m} &= E\psi_{E,l,m}, \ll{vlfceelm1} \\
  \hat{L}^2 \psi_{E,l,m} &= l(l+1)\hbar^2\psi_{E,l,m}, \ll{vlfceelm2} \\
  \hat{L}_z \psi_{E,l,m} &= m\hbar\psi_{E,l,m}. \ll{vlfceelm3}
\end{align}
 
Odtud  plyne, že v~tomto případě lze okamžitě určit vlastní energie i vlastní funkce \cc e v~magnetickém poli. Sférická symetrie systému 
bez magnetického pole totiž umožňuje zvolit osu $z$ ve směru magnetického pole, a pokud platí \rf{vlfceelm1}, \rf{vlfceelm3}, pak rovněž
platí
\begin{equation}
  \hat{H} \psi_{E,l,m} = (E - \mu_0 m |\vec{B}|) \psi_{E,l,m},
  \ll{vlfcemagp}
\end{equation}
kde $\mu_0=\frac{e\hbar}{2M}$ je tzv.~\emph{Bohrův magneton}. Jeho hodnota pro elektron je $0.9274 \times 10^{-23} \mathrm{JT}^{-1}$.
 
\special{src: 107 CEMPSPIN.SEC} %Inserted by TeXtelmExtel
 
Znamená to, že \textbf{hladiny energie částice}, které díky sférické symetrii původně nezávisely na $m$, a spektrum tedy bylo degenerované, 
\textbf{se podle takto navržené teorie vlivem homogenního magnetického pole rozštěpí na $2l+1$ různých hladin vzdálených o~$\mu_0|\vec B|$.}
Říkáme, že magnetické pole sejme degeneraci energie. Střed vzniklého multipletu hladin zůstane na místě a vzdálenosti hladin jsou úměrné 
intenzitě magnetického pole (pro jisté rozmezí jejích hodnot, mimo něj je třeba započítat další efekty).
 
Efekt rozštěpení hladin magnetickým polem byl experimentálně pozorován, jedná se o~tzv.~\emph{Zeemanův jev}, avšak \textbf{počet hladin 
v~multipletu neodpovídá předpovězenému číslu $2l+1$}. Překvapivé je, že například dochází k~rozštěpení hladiny energie základního stavu atomů,
který by podle dosavadní teorie měl být nedegenerovaný, neboť v~tomto stavu $l=0$.
 
 
 
 
 
 
\subsection{Vlastní magnetický moment a spin částice}
\label{vmmsc}
Uvedený rozpor teorie a experimentu řeší hypotéza (Landé, Stoner, Pauli 1923--25), podle které \textbf{elektron má} vedle magnetického 
momentu \rf{orbmgm} souvisejícího s~orbitálním pohybem ještě \textbf{vlastní magnetický moment $\vec{\mu}$, jehož projekce nabývají právě 
dvou hodnot} $\pm|\mu|$.
 
Tato hypotéza se opírá i o~výsledky \emph{Sternova-Gerlachova pokusu}, při kterém prochází svazek atomů v~základním stavu nehomogenním 
magnetickým polem kolmo na směr nehomogenity.
\begin {figure}[hbtp]
\hskip 1cm
\vskip 1cm
 
%TexCad Options
%\grade{\on}
%\emlines{\off}
%\beziermacro{\off}
%\reduce{\on}
%\snapping{\on}
%\quality{2.00}
%\graddiff{0.01}
%\snapasp{1}
%\zoom{1.00}
\unitlength 1.00mm
\linethickness{0.4pt}
\begin{picture}(127.00,150.00)
%\emline(20.00,130.00)(60.00,130.00)
\put(20.00,130.00){\line(1,0){40.00}}
%\end
%\emline(90.00,145.00)(90.00,115.00)
\put(90.00,145.00){\line(0,-1){30.00}}
%\end
%\vector(60.00,130.00)(90.00,135.00)
\put(90.00,135.00){\vector(4,1){0.2}}
\multiput(60.00,130.00)(0.71,0.12){42}{\line(1,0){0.71}}
%\end
%\vector(60.00,130.00)(90.00,125.00)
\put(90.00,125.00){\vector(4,-1){0.2}}
\multiput(60.00,130.00)(0.71,-0.12){42}{\line(1,0){0.71}}
%\end
\put(55.00,135.00){\rule{10.00\unitlength}{15.00\unitlength}}
\put(55.00,110.00){\rule{10.00\unitlength}{15.00\unitlength}}
%\emline(120.00,135.00)(115.00,150.00)
\multiput(120.00,135.00)(-0.12,0.36){42}{\line(0,1){0.36}}
%\end
%\emline(115.00,150.00)(125.00,150.00)
\put(115.00,150.00){\line(1,0){10.00}}
%\end
%\emline(125.00,150.00)(120.00,135.00)
\multiput(125.00,150.00)(-0.12,-0.36){42}{\line(0,-1){0.36}}
%\end
%\emline(127.00,126.00)(127.00,110.00)
\put(127.00,126.00){\line(0,-1){16.00}}
%\end
%\emline(127.00,110.00)(113.00,110.00)
\put(127.00,110.00){\line(-1,0){14.00}}
%\end
%\emline(113.00,110.00)(113.00,125.00)
\put(113.00,110.00){\line(0,1){15.00}}
%\end
%\emline(113.00,125.00)(114.00,125.00)
\put(113.00,125.00){\line(1,0){1.00}}
%\end
%\emline(114.00,125.00)(115.00,124.00)
\multiput(114.00,125.00)(0.11,-0.11){9}{\line(0,-1){0.11}}
%\end
%\emline(115.00,124.00)(125.00,124.00)
\put(115.00,124.00){\line(1,0){10.00}}
%\end
%\emline(125.00,124.00)(126.00,125.00)
\multiput(125.00,124.00)(0.11,0.11){9}{\line(0,1){0.11}}
%\end
%\emline(126.00,125.00)(127.00,125.00)
\put(126.00,125.00){\line(1,0){1.00}}
%\end
%\vector(120.00,135.00)(120.00,124.00)
\put(120.00,124.00){\vector(0,-1){0.2}}
\put(120.00,135.00){\line(0,-1){11.00}}
%\end
%\vector(120.00,135.00)(123.00,124.00)
\put(123.00,124.00){\vector(1,-4){0.2}}
\multiput(120.00,135.00)(0.12,-0.42){26}{\line(0,-1){0.42}}
%\end
%\vector(120.00,135.00)(117.00,124.00)
\put(117.00,124.00){\vector(-1,-4){0.2}}
\multiput(120.00,135.00)(-0.12,-0.42){26}{\line(0,-1){0.42}}
%\end
%\vector(120.00,135.00)(126.00,125.00)
\put(126.00,125.00){\vector(2,-3){0.2}}
\multiput(120.00,135.00)(0.12,-0.20){50}{\line(0,-1){0.20}}
%\end
%\vector(120.00,135.00)(114.00,125.00)
\put(114.00,125.00){\vector(-2,-3){0.2}}
\multiput(120.00,135.00)(-0.12,-0.20){50}{\line(0,-1){0.20}}
%\end
\put(20.00,132.00){\makebox(0,0)[lb]{1}}
\put(68.00,145.00){\makebox(0,0)[lb]{2}}
\put(80.00,136.00){\makebox(0,0)[lb]{3}}
\put(93.00,115.00){\makebox(0,0)[lb]{4}}
\put(20.00,100.00){\makebox(0,0)[lb]{A) Sch\'ema experimentu}}
\put(105.00,100.00){\makebox(0,0)[lb]{B) Bokorys průběhu}}
\put(105.00,95.00){\makebox(0,0)[lb]{siločar magnetického pole}}
\put(20.00,90.00){\makebox(0,0)[lb]{1  Svazek atomů }}
\put(20.00,85.00){\makebox(0,0)[lb]{2  P\'oly magnetu}}
\put(50.00,90.00){\makebox(0,0)[lb]{3  Rozštěpené svazky částic}}
\put(50.00,85.00){\makebox(0,0)[lb]{4  Stínítko}}
\end{picture}
\caption{Sternův-Gerlachův pokus}
\end{figure}
Síla, která na atomy v~tomto poli působí (viz např.~\cite[kap.~4.3]{sto:em}) je
\[ \vec{F}(\vex) = \grad (\vec{\mu} \cdot \vec{B}(\vex)), \]
takže částice jsou urychlovány ve směru gradientu projekce magnetického momentu \cc e na směr magnetického pole. Svazek atomů 
v~základním stavu se průchodem nehomogenním magnetickým polem rozdělí na dva, což je plně v~souhlasu s~představou vlastního magnetického 
momentu elektronu. Z~úhlu, pod kterým tyto dva rozdělené svazky vylétají je možno určit i velikost vlastního magnetického momentu. 
Ukázalo se, že je ve velmi dobré shodě s~velikostí Bohrova magnetonu, $|\mu|=\mu_0$.
 
Možnost rozštěpení hladiny energie základního stavu atomu vodíku na dvě svědčí o~tom, že \textbf{základní stav je degenerovaný a jeho
popis vlnovou funkcí $\psi_{E,0,0}$ není úplný} a je mu nutno přiřadit lineární kombinaci dvou lineárně nezávislých funkcí, jež jsou 
vlastními \fc emi energie s~nejnižší vlastní hodnotou. Z~předchozího však víme, že taková funkce je až na multiplikativní konstantu jen 
jedna. Východiskem z~této situace je použití vlnových \fc í které mají dvě složky.
\begin{equation}
  \psi(\vex) = \left( \ba {c} \psi_1(\vex) \\ \psi_2(\vex) \ea \right).
  \ll{vekvlnfce}
\end{equation}
Alternativní, avšak ekvivalentní přístup je použití vlnových funkcí, které vedle $\vex$ závisí ještě na další proměnné $\xi$, která nabývá 
pouze dvou hodnot $\pm$, tj.
\[
  \psi=\psi(\vex,\xi), \quad \psi(\vex,+)\equiv\psi_1(\vex), \quad \psi(\vex,-)\equiv\psi_2(\vex).
\]
 
Přechod k~vlnovým \fc ím \rf{vekvlnfce} znamená přechod od Hilbertova prostoru \qintspace{} k~prostoru \qintspace$\otimes\C^2$. Skalární 
součin v~tomto prostoru je definován vztahem 
\begin{equation}
  (\psi,\phi) := \sum_{k=1}^2\int_{\R^3}\psi^*_k(\vex)\phi_k(\vex)d^3x =\sum_{\xi=\pm}\int_{\R^3}\psi^*(\vex,\xi)\phi(\vex,\xi)d^3x
\end{equation}
a operátory jsou obecně zadány maticí operátorů $\hat{A}=\{ \hat{A}_{ij}\}_{i,j=1}^2$. Neboť jsme se doposud zabývali jevy, ve kterých 
magnetický moment nehrál roli, mohli jsme používat operátory, které jsou násobkem jednotkové matice, např.~hamiltonián je dán maticí 
$\hat{H}_{ij} = \hat{H} \delta_{ij}$, jinak vyjádřeno $\hat{H} = \hat{H} \otimes \unit_{\C^2}.$
 
Projekci vlastního magnetického momentu do osy $z$ (směru magnetického pole) naopak přiřadíme operátor $\hat{ \mu}_{z}$, který působí
netriviálně pouze v~prostoru $\C^2$, zatímco v~prostoru \qintspace{} působí pouze jako násobení konstantou.
\begin{equation}
  \hat{\mu}_{z} := \left( \ba {cc} \mu_0&0\\ 0&-\mu_0 \ea \right)
  \ll{muz}
\end{equation}
 
Souvislost orbitálního magnetického momentu s~momentem hybnosti \rf{orbmgm} přivedla G.~E.~Uhlenbecka a S.~Goudsmita k~hypotéze (1925), 
že podobně jako orbitální, i \textbf{vlastní magnetický moment \cc e je důsledkem nenulového vlastního momentu hybnosti --- spinu}. Tato 
veličina \emph{nemá analogii} v~žádném druhu pohybu klasických hmotných těles. \textbf{Operátor spinu má stejně jako orbitální magnetický
moment tři složky $\hat{S}_j$, které netriviálně působí pouze v~$\C^2$ a vzájemně komutují stejným způsobem jako složky momentu hybnosti}
\begin{equation}
  {\Large\mbox{ $ [\hat{S}_j,\hat{S}_k] = i\hbar \epsilon_{jkl}\hat{S}_l. $}}
  \ll{relspin}
\end{equation}
Snadno lze ukázat, že trojice matic $\hat{S}_j=\frac{\hbar}{2}\sigma_j$, kde $\sigma_j,\ j=1,2,3$ jsou tzv.~\emph{Pauliho matice}
\begin{equation}
  \sigma_1 = \left(\ba{cc}0&1\\1&0\ea\right),\
  \sigma_2 = \left(\ba{cc}0&-i\\i&0\ea\right),\
  \sigma_3 = \left(\ba{cc}1&0\\0&-1\ea\right),
  \ll{paulimat}
\end{equation}
splňuje relace \rf{relspin}.
 
Vztah mezi spinem a vlastním magnetickým momentem elektronu je
\be
  {\large\fbox{$\hat{\vec{\mu}} = \frac{2\mu_0}{\hbar}\hat{\vec{S}}$}}\ ,
\ee
což je v~souhlasu s~\rf{muz}. Faktor 2 je v~rámci této teorie nutné brát jako fenomenologickou konstantu. Její vysvětlení je možno podat 
až v~rámci relativistické kvantové mechaniky.
 
\bc
  Ukažte, že vlastní čísla operátoru $\hat{\vec{\mu}} \cdot \vec{B}$ jsou $\pm \mu_0 |\vec{B}|$. Najděte vlastní \fc e.
\ec
\bc
  Napište vlnovou \fc i $\psi(\vex,\xi)$ základního stavu \cc e v~poli Coulombova potenciálu s~hodnotou $z$--ové, resp. $x$--ové, 
  resp.~$y$--ové složky spinu rovné $\hbar/2$.
\ec
\bc
  Nechť pro volnou \cc i se spinem je naměřena hodnota $z$--ové složky spinu $s_z$=$\hbar/2$. Jestliže vzápětí měříme hodnotu spinu ve 
  směru, který se $z$--ovou osou svírá úhel $\Theta$, jaké můžeme naměřit hodnoty a s~jakou pravděpodobností?
\ec
 
 
Vedle relace
\begin{equation}
  [\sigma _j,\sigma _k] = 2i\epsilon_{jkl}\sigma _l,
  \ll{sigmarel}
\end{equation}
ze které plyne \rf{relspin}, mají Pauliho matice ještě další vlastnosti užitečné při různých výpočtech. Uveďme nejdůležitější z~nich
\begin{align}
  \sigma _j               &= \sigma _j^\dagger, \\
  \Tr \sigma _j           &= 0, \\
  \{\sigma _j,\sigma _k\} &= 2\delta_{jk}\unit. \ll{anticomsig}
\end{align}
Mimo to spolu s~jednotkovou maticí tvoří $\{\sigma _j \ | \ j=1,2,3\}$ (hermitovskou) bazi v~prostoru komplexních matic $2\times 2$. 
Násobení Pauliho matic
\begin{equation}
  \sigma _j\sigma _k=\delta_{jk}\unit+i\epsilon_{jkl}\sigma _l
  \ll{nassig}
\end{equation}
plyne okamžitě z~\rf{sigmarel}, \rf{anticomsig}.
 
\bc
  Ukažte, že $\hat{\vec{S}}^2 = \frac{3}{4}\hbar^2\unit$. Porovnejte tento výsledek s~\rf{vlfceelm2}.
\ec
\bc
  Uvažujte systém (tzv.~supersymetrický harmonický oscilátor) popsaný na Hilbertovu prostoru $L^2(\R,dx) \otimes \C^2$ hamiltoniánem
  \[
     \hat{H} = - \frac{\hbar^2}{2 m} \Delta \otimes \unit + \frac{ m \omega^2}{2} x^2 \otimes \unit + \frac{\hbar \omega}{2} \unit \otimes \sigma_{3}.
  \]
  Dále je dán operátor
  \[
    \hat{Q} = \frac{1}{2 \sqrt{m}} \sigma_{1} ( \hat{P}+i \omega m \sigma_{3} \hat{X}).
  \]
  Nalezněte $\hat{Q}^{\dagger}$, $\hat{Q}^2$, $[\hat{H},\hat{Q}]$ a výsledky vyjádřete pomocí operátorů $\hat{H}$, $\hat{Q}$. Jaké 
  omezení lze vyvodit z~těchto relací na spektrum hamiltoniánu (tj.~zda je shora či zdola omezené a čím)? (Postačí uvažovat bodovou 
  část spektra.)
\ec
 
 
 
 
 
\subsection{Pauliho \rc e. Normální Zeemanův jev}
Z~výsledku Sternova-Gerlachova pokusu a rozštěpení energetických hladin atomů v~magnetickém poli jsme došli k~hypotéze, že stavy \cc{} 
v~atomu jsou charakterizovány též hodnotou čistě kvantové veličiny nazývané spin. Síly, které působí na atomové \cc e v~magnetickém 
poli jsou na spinu závislé a musí být proto zahrnuty do hamiltoniánu. W.~Pauli navrhl rozšíření hamiltoniánu pro \cc i v~\emk ém poli 
na tvar
\be
  {\Large \fbox{$\hat{H} = \dfrac{1}{2M}[\hat{\vec{P}} - e\hat{\vec{A}}]^2 + e\hat{\phi} - \mu_0 \hat{\vec{B}} \cdot \hat{\vec{\sigma}}$}} \ .
  \ll{pauham}
\ee
Rovnice
\[
  i\hbar\frac{\partial\psi}{\partial t}=\hat H\psi,
\]
kde $\hat{H}$ je tvaru \rf{pauham} a $\psi$ je dvoukomponentová \fc e se nazývá \emph{Pauliho \rc e}. Odpovídající \rc e $\hat{H}\psi=E\psi$ 
se pak nazývá bezčasová Pauliho \rc e.
 
Pro homogenní, časově nezávislé magnetické pole $\vec{B}(\vex,t)=\vec{B}$ je možno řešení Pauliho \rc e převést na řešení \sv y \rc e, neboť 
přímým výpočtem lze ukázat, že pokud $\phi_j,\ j=1,2$ jsou řešení \sv y \rc e
\[
  i\hbar\frac{\partial\phi}{\partial t}=\hat H_1\phi,
\]
kde $\hat{H}_1$ je spinově nezávislá část \rf{pauham}, pak řešení Pauliho \rc e lze zapsat způsobem
\begin{equation}
  \left( \ba {c} \psi_1(\vex,t) \\ \psi_2(\vex,t) \ea \right)
    = \exp \left\{ \frac{i}{\hbar}\hat{\vec{\mu}} \cdot \vec{B} t \right\} \left( \ba {c} \phi_1(\vex,t) \\ \phi_2(\vex,t) \ea \right),
  \ll{respauli}
\end{equation}
kde
\be
  \exp \left\{ \frac{i}{h}\hat{\vec\mu}\cdot\vec{B}t \right\}
    = \cos \left( \frac{\mu_0}{\hbar}|\vec{B}|t \right) 
    + i\frac{\vec{B} \cdot \vec{\sigma}}{|\vec{B}|} \sin \left( \frac{\mu_0}{\hbar}|\vec{B}|t \right).
  \ll{expmb}
\ee
 
\bc
  Částice se spinem $\hbar/2$ je umístěna v~konstantním magnetickém poli směřujícímím ve směru osy $x$. V~čase $t=0$ byla naměřena hodnota její 
  $z$-ové složky spinu $+\hbar/2$. S~jakou \pst í nalezneme v~libovolném dalším čase hodnotu její $y$-ové složky spinu $+\hbar/2$?
\ec
\bc
  Ukažte, že pokud výraz $\exp \{ i\vec{a} \cdot \vec{\sigma} \}$ definujeme pomocí řady
  \be
    \exp \{ i\vec{a} \cdot \vec{\sigma} \} := \sum_{n=0}^\infty\frac{(i\vec{a}\cdot\vec{\sigma})^n}{n!},
    \ll{defexp}
  \ee
  pak platí
  \be
    \exp \{ i\vec{a} \cdot \vec{\sigma} \} = \cos(|\vec{a}|) + i\frac{\vec{a}\cdot\vec{\sigma}}{|\vec{a}|} \sin(|\vec{a}|).
  \ee
\ec
 
Rozštěpení energetických hladin v~důsledku existence vlastního magnetického momentu je pak možno popsat Pauliho hamiltoniánem
\be
  \hat{H}_P = \hat{H}_0 -\frac{\mu_0}{\hbar}\vec{B}\cdot\hat{\vec{L}}-\frac{2\mu_0}{\hbar}\vec{B}\cdot\hat{\vec{S}},
\ee
kde $\hat{H}_0$ (což je např.~hamiltonián \cc e v~coulombickém poli) popisuje \cc i bez magnetického pole. Řešením bezčasové Pauliho \rc e 
$\hat{H}_P\psi=E\psi$ lze dostat \textbf{energetické spektrum, které odpovídá rozštěpení hladin magnetickým polem pozorované v~normálním 
Zeemanově jevu.} Toto řešení lze obdržet ze znalosti řešení bezčasové \sv y \rc e.
 
Pro sféricky symetrický hamiltonián $\hat{H}_0$, lze bez újmy na obecnosti zvolit osu $z$ ve směru magnetického pole. Je snadné se 
přesvědčit, že pokud \cc e má v~nepřítomnosti magnetického pole energii $E_0=E_{nl}$ (tzn.~$E_{nl}$ je vlastní hodnotou hamiltoniánu 
$\hat{H}_0$) a funkce $\psi_{n,l,m}$ jsou vlastní funkce $\hat{H}_0$, $\hat{L}^2$, $\hat{L}_z$, pak \fc e
\be
  \psi_{n,l,m,+}(\vex) = \left(\ba{c} \psi_{n,l,m}(\vex) \\ 0 \ea\right), \quad
  \psi_{n,l,m,-}(\vex) = \left(\ba{c} 0 \\ \psi_{n,l,m}(\vex) \ea\right)
\ee
jsou vlastními \fc emi Pauliho hamiltoniánu odpovídajícími vlastním hodnotám $E_{n,l,m,\pm}=E_{nl}-\mu_0 B_z(m\pm 1)$. Počet hladin multipletu 
je $2l+3$ pro $l=1,2,\ldots$ Pro $l=0$ dostáváme dvě hladiny energie, což je ve shodě i se
Sternovým-Gerlachovým pokusem.
 
Poznamenejme ještě, že vedle normálního Zeemanova jevu existuje ještě tzv.~anomální Zeemanův jev. Jeho popis a vysvětlení dané 
tzv.~spin-orbitální vazbou zde provádět nebudeme (viz např.~\cite[kap.~7.5]{for:ukt}).
 
Na závěr této kapitoly je třeba ještě učinit důležitou poznámku: Existence nenulového spinu není univerzální vlastnost všech kvantových \cc. 
V~uvedených jevech, které nás přiměly zavést spin, mají rozhodující vliv valenční elektrony atomů. Znamená to tedy, že elektronům je třeba 
přiřadit spin (velikosti 1/2). Na druhé straně existují částice, které spin nemají. Jsou to například mesony $\pi$ důležité pro popis jaderných 
sil. Ty pak interagují s~magnetickým polem pouze prostřednictvím svého orbitálního momentu hybnosti.
 
 
 
 
 
\subsection{Algebraická teorie momentu hybnosti}
\ll{atmh}
Jak už jsme poznamenali v~podkapitole \ref{vmmsc}, vlastní i orbitální moment hybnosti mají stejné komutační relace
\begin{equation}
  [\hat{J}_k,\hat{J}_m] = i\hbar\,\varepsilon_{kmn}\hat{J}_n.
  \label{imcr}
\end{equation}
Tyto relace lze zároveň považovat za definici násobení prvků baze v~Lieovské algebře $\mathfrak{su}(2)$, která úzce souvisí s~grupou 
otočení $SO(3)$. V~dalším odvodíme vlastnosti společných vlastních funkcí operátorů $\hat{J}_3$ a 
$\hat{J}^2:={\hat{J}_1}^2+{\hat{J}_2}^2+{\hat{J}_3}^2$ a jejich vlastních hodnot \textbf{bez znalosti jejich konkrétních tvarů}, pouze 
využitím algebraických relací \rf{imcr}. Jediné, co budeme navíc předpokládat, je samosdruženost. Z~hlediska zmíněné Lieovské algebry, 
to znamená konstrukci jejích konečně rozměrných reprezentací.
 
Podstatným způsobem budeme při tom využívat tzv.~posunovacích operátorů
\begin{equation}\label{jpm}
   \hat{J}_\pm := \hat{J}_1\pm i\hat{J}_2, \quad [\hat{J}_3,\hat{J}_\pm] = \pm\hbar \hat{J}_\pm
\end{equation}
s~jejichž obdobou jsme se seznámili v~podkapitole \ref{posunovacioperatory}. Snadno pro ně odvodíme, že
\begin{equation}
   \hat{J}_-\hat{J}_+ = {\hat{J}_1}^2+{\hat{J}_2}^2-\hbar \hat{J}_3 = {\hat{J}}^2-{\hat{J}_3}^2-\hbar \hat{J}_3.
   \label{jmjp}
\end{equation}
 
Nechť $\ket{\lambda,\mu}$ je společná vlastní funkce operátorů $\hat{J}^2$ a $\hat{J}_3$ s~vlastními hodnotami $\lambda$, $\mu$
\begin{equation}\label{j2eigen}
    \hat{J}^2\ket{\lambda,\mu}=\lambda\ket{\lambda,\mu}, \quad  \hat{J}_3\ket{\lambda,\mu}=\mu\ket{\lambda,\mu}.
\end{equation}
Ze samosdruženosti operátorů $\hat{J}_1$ a $\hat{J}_2$ plyne, že pro libovolný prvek Hilbertova prostoru $\phi$ platí
\[
  (\phi,({\hat{J}_1}^2+{\hat{J}_2}^2)\phi) = \|{\hat{J}_1}\phi\|^2 + \|{\hat{J}_2}\phi\|^2 \geq 0,
\]
takže
\[
  \braketA{\lambda,\mu}{\hat{J}_1^2+\hat{J}_2^2}{\lambda,\mu}
    = \braketA{\lambda,\mu}{\hat{J}^2-\hat{J}_3^2}{\lambda,\mu}
    = (\lambda-\mu^2)\, \|\ket{\lambda,\mu}\|^2
\]
je rovněž nezáporné, z~čehož plyne
\begin{equation}\label{lamgeqmu}
    \lambda\geq\mu^2.
\end{equation}
Na druhé straně díky \rf{jpm}
\[
  \hat{J}_+\ket{\lambda,\mu}=\alpha^{(+)} \ket{\lambda,\mu+\hbar},
\]
takže musí existovat maximální vlastní hodnota $\mu_{\mathrm{max}}$ taková, že $\hat{J}_+ \ket{\lambda,\mu_{\mathrm{max}}}=0$. 
V~opačném případě by totiž byla porušena nerovnost \rf{lamgeqmu}. Aplikujeme-li operátor $\hat{J}_-\hat{J}_+$ na 
$\ket{\lambda,\mu}$ a použijeme \rf{jmjp} a \rf{j2eigen}, dostaneme
\[
  0 = \hat{J}_-\hat{J}_+\ket{\lambda,\mu_{\mathrm{max}}}
    = (\hat{J}^2-{\hat{J}_3}^2-\hbar \hat{J}_3) \ket{\lambda,\mu_{\mathrm{max}}}
    = (\lambda-\mu_{\mathrm{max}}^2-\hbar\mu_{\mathrm{max}}) \ket{\lambda,\mu_{\mathrm{max}}},
\]
odkud plyne
\begin{equation}
  \lambda = \mu_{\mathrm{max}}^2+\hbar\mu_{\mathrm{max}}.
  \label{lameq}
\end{equation}
Stejnými úvahami, kde zaměníme $\hat{J}_+$ a $\hat{J}_-$, zjistíme, že musí existovat minimální vlastní hodnota $\mu_{\mathrm{min}}$, 
pro kterou platí
\begin{equation}
  \lambda = \mu_{\mathrm{min}}^2-\hbar\mu_{\mathrm{min}}.
  \label{lameqi}
\end{equation}
 
Porovnáním \rf{lameq} a \rf{lameqi} dostaneme $\mu_{\mathrm{min}}=-\mu_{\mathrm{max}}$. Mimo to je zřejmé, že opakovaným působením 
operátoru $\hat{J}_+$ na $\ket{\lambda,\mu_{\mathrm{min}}}$ dostaneme vektor úměrný $\ket{\lambda,\mu_{\mathrm{max}}}$. Tj.~existuje 
celé nezáporné $k$ tak, že
\[
  \mu_{\mathrm{min}}+k\hbar = \mu_{\mathrm{max}} = -\mu_{\mathrm{min}}.
\]
Odtud
\[
  \mu_{\mathrm{max}} = -\mu_{\mathrm{min}} = j\hbar, \quad  j\in\{0,\frac{1}{2},1,\frac{3}{2},2,\ldots\},
\]
\begin{equation}
   \lambda=j(j+1)\hbar^2, \quad \mu\in\{-j,-j+1,-j +2,\ldots\,j\} \cdot \hbar.
   \label{lamu}
\end{equation}
 
Je tedy vidět, že pokud jsme nepředpokládali operátory $\hat{J}_k$ ve tvaru operátorů momentu hybnosti, nýbrž vzali v~úvahu pouze jejich 
komutační relace, zjistili jsme, že spektrum vlastních hodnot operátorů $\hat{J}^2$ a $\hat{J}_3$, může nabývat hodnot \rf{lamu} s~$j$ 
nejen celým jako v~případě momentu hybnosti, nýbrž i polocelým, což je případ spinu. Z~tohoto výsledku lze též usoudit, že mohou 
existovat částice nejen se spinem $1/2$ jako např.~elektron, proton, neutron a další, ale také s~vyššími (polo)celými spiny, což bylo 
experimentálně potvrzeno.
 
\bc
  S~použitím výsledků cvičení \ref{alplm} najděte $(2j+1)\times(2j+1)$ matice $J_k$ splňující relace \rf{imcr} (tyto matice určují 
  reprezentace algebry $\mathfrak{su}(2)$). Ověřte, že pro $j=\frac{1}{2}$ jsou shodné se složkami spinu.
\ec